Zimní slunovrat 2018

Zimní slunovrat pro člověka znamená okamžik, kdy je nejdelší noc a nejkratší den na severní polokouli

 

Slunovrat (latinsky solstitium) je astronomický termín pro okamžik, kdy Slunce má vůči světovému rovníku největší (v případě letního slunovratu) a nejmenší (v případě zimního) deklinaci. Zimní slunovrat neboli první zimní den je dnem, kdy Slunce vstupuje do znamení Kozoroha.

Slunovraty jsou předmětem oslav po celém světě, nezávisle na kulturách v té které oblasti a mají kořeny v dávné minulosti. Důvodem oslav zimního slunovratu bylo vítání delšího dne, ústup zimy a příchod tepla. V této době totiž nastaly lepší podmínky pro růst zemědělských plodin, více úrody a jídla. Různé kultury si tyto cykly vysvětlovaly jako přízeň bohů a tudíž je náležitě oslavovaly.

Zimní slunovrat je magická noc! Letos nastane 21. prosince 2018 v 23:21:51h

Zimní slunovrat nastává v době, kdy je síla životodárného Slunce nejslabší, kdy noc a s ní spojené síly temna dosahují vrcholu svého působení na Zemi. Náš svět je právě v tomto období nejblíže temnu a v době zimního slunovratu dokonce mizí hranice mezi naším světem a silami podsvětí. Podle pradávné tradice došlo ke zrození boha Slunce při ranním svítání, přičemž je významný díl obřadních činností soustředěn na předvečer dne 25. prosince, tedy na Štědrý večer.

Oslavy zimního slunovratu byly i u Slovanů nahrazeny křesťanskými Vánocemi. Místo oslav zrození slunečního božstva se tedy slavil svátek narození Ježíše Krista.

Za zimního slunovratu je hranice mezi naším světem a světem zemřelých otevřena a duše mrtvých se svobodně pohybují po světě.

U Slovanů bylo zvykem při štědrovečerní večeři prostírat i zemřelým členům rodiny. Před samotnou večeří byli zemřelí pozváni a na jejichž počest se připíjelo. Podle tohoto zvyku se totiž předkové mohou za zimního slunovratu  objevit i v podobě neznámých příchozích. O štědrém dnu tedy musel být každý, i neznámý příchozí  řádně pohoštěn.

V období zimního slunovratu se na náš svět však nedostávají pouze duše zesnulých příbuzných, ale také různí podsvětní duchové, kteří mohou být lidem nebezpeční. Nejspolehlivější ochranou byla blízkost posvátného ohně a hojně byl rovněž využíván ochranný účinek česneku. Žádná nečistá síla však nemůže uškodit tam, kde panuje přátelství, bujarost a nevázané veselí.

Od dob našich pohanských předků bylo vánoční období zasvěceno oslavě slunovratu a nejdůležitějším dnem byl právě 21. a 22. prosinec. Oslavován byl nočním bděním a přísným půstem, kdy se prováděly různé obřady, které měly zajistit bohatou úrodu, hojnost potravy a zdraví pro nadcházející rok.

Ráno 22. prosince se vítalo Slunce, které se opět začalo přibližovat k Zemi. Pohanské obřady byly postupně vytlačovány svátkem církevním, oslavujícím narození Krista. Přestože se představitelé církve snažili pohanské zvyklosti vymýtit, je ještě dodnes oslava Vánoc prostoupena jak církevními, tak pohanskými zvyky.

Často si to ani neuvědomujeme, když  takové hluboce zakořeněné zvyky doma bezděky provádíme.

  • schovávání šupiny z kapra
  • kladení mincí pod talíře
  • rozkrajování jablek
  • pouštění skořápek se svíčkou
  • chození na půlnoční mši

Tato doba byla rovněž vhodná pro různé druhy věštění, které se při zimním slunovratu provozovalo a dodnes provozuje.

Mezi nejstarší prvky oslav zimního slunovratu patří také koledování. Tohoto zvyku se zhostili mladí muži, kteří po štědrovečerní večeři obcházeli stavení. Měli přitom na sobě různé kostýmy zvířat, které vyrobili z přírodních materiálů.

Musím říct, že byli velice hluční a někteří s rohy na hlavě působili přímo děsivě. Alespoň tak si to pamatuji já, když jsem byla u své babičky v malé vesničce, kouzelné krajině na Slovensku, která se nacházela v nejvýchodnější části, obklopena pohořími Laborecká vrchovina, Bukovské a Vihorlatské vrchy. Tenkrát mě „jejich vpád “ opravdu vystrašil. Bylo mi ovšem asi 5 let. Babička jim říkala myslím „betlehemci“, nebo tak nějak. Zde se nemluvilo slovensky, ale „rusnácky“ :-). Jsem plna dojmů a zážitků z této krajiny, takže určitě napíšu několik článků o svém pobytu.

Tito mladíci zazpívali několik koled, které oznamovaly narození „mladého boha“ a posléze přáli domu zdraví, úrodu a blahobyt. Jeden z koledníků vždy nesl na tyči šesti nebo osmicípou hvězdu, která údajně znamenala betlémskou hvězdu. Potom dostávali od hospodyní dary, ať už v podobě jídla, pití nebo peněz. Ke zvyku patřilo, že se koledníci často opíjeli (borovička atd.), a potom byli rozjaření, hluční a mnohdy se i poprali.

Je tedy jasné, že mě jako malé děvčátko pěkně postrašili. Jsem ovšem ráda za tento zážitek, protože moje děti už nic takového nejspíš neuvidí.