Slovo je zákon

Už jste někdy přemýšleli o čem nejčastěji mluvíte? Co většinou odpovídáte, když se vás někdo zeptá jak se máš? Nebo jak je? Zjistila jsem totiž, že pokud má člověk nějaké trable a starosti, a že každý nějaké má, na otázku, jak se mu daří se většinou rozpovídá právě o těch starostech a potížích. Začala jsem si toho všímat a musím říct, že často slyším různé stesky od různých lidí.

Stěžují si nejen někteří známí, ale často zaslechnu třeba jen náhodné útržky rozhovorů. Já to chápu, proč to všichni děláme. Také jsem byla taková. On člověk, když ho něco trápí, nebo se mu nedaří, tak si často připadá jako nějaká oběť. Má sklony obviňovat všechno a všechny kolem sebe. Jaká je to potom náramná příležitost si pěkně postěžovat, když si nás konečně někdo všimne. Vždyť my tady trpíme a  musíme to pěkně všechno od začátku převyprávět. Jen ať to ví, jak je nám ubližováno.

V momentě, kdy si stěžujeme, se nám totiž poněkud uleví. A také je přece třeba to všechno žalovat. Musíme někomu vyprávět, jak se k nám ten osud, nebo kdokoliv nechová hezky. Když to všechno pěkně vypovíme, tak si potom s úlevou říkáme tak, teď jsem ti to dal(a), pěkně jsem si postěžoval(a). Můžeme mít také pocit, že když žalujeme, tak to něco, nebo někdo se chytne za nos a přestane nás trápit. Jenomže když tyto stesky slyším, mám vždycky sto chutí tomu člověku říct, ať to zastaví. Ať zastaví ten monolog plný stěžování a nářků.

Když totiž o tom neustále mluvíme, dáváme tomu energii a celkově to posilujeme a živíme. Protože:

  • na co se zaměřujeme, to roste
  • čemu věnujeme pozornost, to sílí
  • slova mají velkou moc
  • stejné přitahuje podobné
  • kde je toho hodně, bude toho ještě víc

Pokud si to jenom myslíme, je to také v našem podvědomí a posilujeme to. Ale když o tom navíc mluvíme, zformulujeme to do vět a někomu to říkáme, tak přidáme ještě velký emocionální náboj a tuto vibraci potom vypustíme do vesmíru. Naše slova to vše ještě zpečetí a zdůrazní. Celé jsme to potvrdili. No a to je podle mě špatné.

Já vím, že pokud jdeme k lékaři, tak je třeba mu říct, co nás trápí. Právě tak například u psychoterapeuta. Ale neměli bychom žít tím svým problémem, neustále na něj myslet a každému o něm vyprávět. Takové to: Tak jak se máš? A vy se hned chytíte: No to víš, nestojí to za nic …, představ si, ta moje dcera (syn, manžel, soused …), je toho mnoho, na co si můžeme stěžovat. Také nemocní neustále mluví o svých potížích. Vyprávějí, co s nimi kde dělali a jaké mají problémy a neuvědomují si, že když to stále opakují, vystavují jakési potvrzení pro vesmírnou dodávku.

Tím, že o problémech mluvíme si vlastně vůbec nepomůžeme. Možná máme na tu chvíli pocit, že se nám ulevilo. Jenomže jinak se nestane vůbec nic. My jsme to jen zpečetili a posílili. Takže zkuste příště, až se vás zas někdo zeptá, jak se vám daří, říct alespoň něco neutrálního. Nemusíte říkat, jak vám je skvěle, když to není pravda. Ale také nemusíte hned spustit vodopád nářků a stěžování.